12.5.2014

12.5.2014 - neuvěřitelné se stává skutečností aneb další aktuálka je tu :)

Až si tohle teta Nikola přečte, tak ji asi rovnou odvezou... Jsme tu s další aktuálkou :)))

Stráááášně dlouho jsme tu nebyly, a tak nebudu popisovat každou akci zvlášť. Zaprvé si je nepamatuju a zadruhé jich zas tak moc nebylo. Přes zimu jsme se docela flákaly... Teda panička ne, ta poctivě chodila na tréninky házení s PraHaHačáty. Pak hala skončila a od jara jsme zase frisbee nedělaly, takže na závodech bude sranda jako vloni. :)

V listopadu se stala jedna pro nás důležitá věc. Potkaly jsme naší tetu Kláru, o které můžu už teď bez rozpaků říct, že se stala jednou z našich nejbližších... Jsme moc rády, že ji máme a užijeme si s ní spousty legrace. Chodíme na společné prochajdy, po večerech probíhají společná kafíčka a drbárny, teta Inku rozmazluje a kupuje jí pořád nějaké hračky, míčky a dobroty, což se Ince samozřejmě líbí. :) Klárka má Inky poloségru Surďu, která naši rodinu nezapře. Je to holka pořádně střelená, takový hopík, který má nejradši, když mi může skočit do obličeje a narazit nos, případně když může šplhat po naší kuchyňské lince. :D Máme Surďu mooooc rády. Inka ji ze začátku vůbec nemusela, nenechala ji sáhnout na svoje hračky, hlídala před ní všechno a všechny. Postupem času se to ale změnilo a dneska je to nerozlučná dvojka. Inka Surďu miluje, nechá si ji vlézt už i do misky, do pamlsků, hraje si s ní a přetahuje se s ní o hračky. Klidně se s ní chová ve dvou na klíně a nechá si od ní z huby vzít frisbee i tenisák. Pomalu se z nich stala nerozlučná dvojka. Na začátku roku jsme Surdičku hlídaly, když byla Klárka na horách a musím říct, že až s ní jsem si uvědomila, jak skvělý je mít dva ausíky pohromadě. Holky si spolu neskutečně vyhrály, Surďa byla moc šikovná, zapadla do naší rodiny bez problémů, jako by do ní patřila odjakživa. Vlastně dělala všechno, co dělala i Inka. Takže i kraviny. :) Růženka mezi dvěma ausíkama vypadala jak sladkej bonbónek. :D Surďu má moc ráda, hraje si s ní a pěkně ji válcuje. Ale do "svojí" klece ji teda nepustí, to jen přes její mrtvolu. :D Na oplátku Klárka hlídala pár dní zloduška a Inka tak měla o zábavu i socializaci postaráno. :) No a protože máme Surdičku moc rády, tak jsem se rozhodla, že jí uděláme v létě radost a vezmeme ji s sebou na tábor s Evičkou. Vypadá to, že se nudit rozhodně nebudu... Snad mi z toho nezešediví vlasy. :)

I tetu Nikolu sem tam vídáme a Inka vždycky může zešílet, když Ori zase vidí. Oriannka bohužel měla nedávno úraz nožky, takže se holky neviděly asi dva měsíce. Ani nebudu popisovat, jak vypadalo jejich setkání po takové době. :) Inka mě dotáhla na prochajdu, Ori cestou ječela a když jsme je pustily na volno, vypadalo to jak jedna velká bitva... Tolik pazvuků jsem snad nikdy neslyšela. :D A my s tetou jsme se navzájem chytaly, protože ty dvě blbky nám neustále podrážely nohy. :) Teta taky absolvovala kurz Dornovy metody, takže mi zdornovala Inku. Jsem moc ráda, jelikož po frisbee a tahání měla pár věcí hnutých. Byla moc hodná, držela a ani se nepokoušela rafnout, protože některé cviky ji opravdu bolely, až kňučela. Holka šikovná to je. :)

Vánoční svátky jsme strávily na severu a bylo to moc fajn. Navštívily jsme i strejdy Marcela a Radka a strávily u nich moc fajn víkend. K Vánocům dostaly holčičky tuny pamlsků a nové pelíšky.

V lednu jsme s Inkou začaly nově chodit do ZKO Stochov k Michalovi Špáňovi a jsme tam moc spokojené. Michal je super na obrany a vysvětlil nám i stopičky,bohužel zima nás brzy zahnala a musely jsme přestat, ale určitě se k nim zase rády vrátíme. Obrany jdou Ince moc hezky, je u toho hodně divoká, ale učí se a možná se jednou dokopeme na nějakou větší akci. :) Čmuchání ji taky hodně baví, tam jde jen o mě a mou lenost, abych to s ní dotáhla do konce. Na stopě je trochu zbrklá, ale to se časem poddá. Až se panička naučí pravidelně trénovat a nepodělat, co může... Třeba při šlapání čtverce šlápnout do hovna a vyšlapat tak s ním celou plochu, že? :D A to jsem se divila, že Inka s nechutným výrazem čtverec dokončila, zato Růža se s odporem odvrátila, že TOHLE teda ONA rozhodně dělat nebude! :D

Co se týká poslušnosti, tak Inka udělala obrovské pokroky. Už jsme se tak nějak sžily dohromady, já vím, co od ní můžu čekat (většinou) a ona taky. Ještě doladíme pár věcí a můžeme na OBZ. Tak doufám, že se konečně dokopu a s tetou Nikolou vyrazíme, už se na to moc těším! Teta je tak hodná, že nám se spoustou věcí pomáhá a taky mě stevarduje, abych nebyla za úplnýho tupce. :)

Letos jsme taky byly už třikrát na ovečkách. Nově jsou tréninky v Praze pod vedením Evči Štemberové a jednou jsme byly taky u Evy, tentokrát ale na severu Čech společně s tetou a Ori. Inka dělá pokroky, pořád je ale dost divoká a já si samozřejmě moc dobře uvědomuju, že je chyba hlavně ve mně. Jakmile s ní pase Eva, vypadá to úplně jinak. Někdy si pohrávám s myšlenkou, že tu hůl Evě vrazim do ruky, ať si s Inkou ty zkoušky odchodí ona. :D Ale ne, dala jsem se na boj, tak musím vydržet. Zatím mě to baví, i když Eva musí trpět, jaký jsem střevo. A třeba se někdy na ty HWT dostaneme. :)

Sem tam také zajdeme na trénink flyballu, který Ince opravdu jde. Během pár tréninků se naučila zvládat už téměř celou trasu. Kdyby bylo víc času, už můžeme závodit. Je nádhera ji pozorovat, jak ji to baví a jak na startu ječí radostí a vzrušením. :) Tak kdo ví, třeba jednou... Pořád pro nás ale frisbee zůstává na prvním místě. :)

Jo abych nezapomněla, taky jsme s tetou Nikolou a Ori vyrazily na DUO CACIB v Brně. Inka si naneštěstí těsně před výstavou poranila tlapku, a tak jsme měly na několik týdnů vystaráno. Výstava by mě tak nemrzela, ale frisbee a ostatní věci ano. :) Na výstavu jsme tedy jely jako doprovod s tím, že se uvidí. Bohužel v den D Inka pořád kulhala tolik, že jsme po poradě s Bohunkou usoudily, že radši vystavovat nebudeme. Když jsem viděla výsledky, ani mě to moc nemrzelo. VD a D lítaly jak na běžícím páse a Oriannku to taky neminulo. I tak jsme si výlet moc užily, hlavně díky společnosti holek. Na výstavy už ale hlásit nebudeme až na velké výjimky. Radši ten čas strávíme smysluplně někde venku nebo na závodech, než se dívat na ty kyselé ksichty, které nikomu nic nepřejou a ještě se na vás tváří jak na vraha. :) Měly jsme ale úžasný hotýlek, kde holky mohly pořádně řádit a kde jsme mohly bez problémů holky venčit.

Další novinkou je, že naše kamarádka Lenka si pořídila taky ausíka! Má malého hopíka Candy, která je pořádný medvídek po taťkovi, ale ausíka v sobě nezapře. Frisbee má moc ráda a na obranách se prý taky neztratí. Uvidíme, co z té holky vyroste. :) Jinak Inka ji bere jako velkou konkurenci a snaží se ji zneškodnit pokaždé, když jí Candy skáče na hlavu. :D

V březnu jsme vyrazily na víkend za tetou Evou a jejíma klukama Hardeym a Safírem. Moc jsme si to tam užily. Růženka se mezitím válela u babičky na gauči a cpala se nesmyslama. :) Inka - světe div se - se bála Safíra!! A to tak, že celou procházku mi strávila za zadkem a vyhýbala se jakémukoliv kontaktu s ním, trouba jedna. :) U Evči doma už to bylo trochu jinak, tam si zalezla do kennelky a pojala ji za svou, takže jsem ji nakonec do ní zavřela. Měly jsme taky možnost pocvičit na návsi a vypadalo to moc pěkně. Určitě za tetou zase vyrazíme!

V březnu jsme se taky byly s Nikolou podívat na Wakačátka a teda musím říct, že všechna štěňátka byla táááák úžasná, že jsem měla hodně co dělat, abych si jedno neukradla domů. Příští ausík už bude opravdu sporťáček. :) Taky jsme měly trénink frisbee se Surďou, Candy a Ebby, Keyskou a Erzíkem. Teta byla tak hodná, že nám nafotila Cherrýska. Ani jsme netušily, jak moc včas tahle akce přišla...

16.4.2014 je den, který bych asi raději vymazala... Bohužel nám navždy odešla naše milovaná Cherrynka. Holčička, která u nás prožila krásné dva roky. Jsem ráda, že jsme jí mohli zpříjemnit aspoň ty poslední měsíce jejího už tak zasejřenýho života. Nikdy na ni nezapomeneme... Nebudu se o tom moc rozepisovat, protože ještě teď tady u toho brečím. Bude nám strašně chybět. Díky tetě Nikole ji ale vídám každý den, teta mi totiž věnovala plátno s naší společnou fotkou, a tak mi Cherrynka vítězně visí nad hlavou každý večer a mám ji tak nablízku. :) Bohužel odchod Cherrýska nesla špatně i Bubu, se kterou jsme pár dní na to jely na pohotovost, protože vypadala na umření. Ještě není úplně ok, ale lepší se, tak snad jsme z nejhoršího venku...

19.4. jsme vyrazily s Inkou na výlet do Kralup, kde jsme se po dlouhé době setkaly s tetou Klomínkovou a její psicí Agátkou. Prošly jsme se podél vody, Inka chvílema lítala na volno, chvílema tahala v postroji a taky se snad stokrát vykoupala v řece. Došly jsme do hospůdky, kde jsme poseděly a zase došly zpět k autu. Bylo nádherné počasí, Agátka chudák vedrem málem pošla, protože její panička zapomněla dočepovat vodu, takže na zpáteční cestě jsme víc stály než chodily a přemlouvaly Agátku, aby popošla aspoň ještě pár metrů. :D Já pak měla druhý den pěkně namožená lýtka, protože jsem s Inkou v postroji celou cestu vlastně brzdila. :)

24.4. přišlo další velké rozhodnutí, které mě stálo hodně nervů. Tedy to rozhodnutí padlo už dávno, ale tenhle den jsme ho s mamkou zrealizovaly. Ve zkratce řeknu, že Růženka se natrvalo přestěhovala do Slaného k našim, kde bude mít zahrádku, mazlení, spoustu dobrého mlsání, ale hlavně téměř žádné schody... Po pár týdnech, co je Růženka pryč, musím říct, že se mi neskutečně stýská. Ani jsem netušila, jak moc silný to bude. Na druhou stranu kdykoliv k mámě přijedu, vidím, že se má neskutečně dobře. A taky vidím, že už se se mnou nechce vracet domů. Ze začátku bylo to loučení pokaždé hodně těžké, protože se rvala do dveří a nechápala, proč se mnou nemůže odjet. Dneska už mě ale skoro nevítá, což zase mrzí mě, ale říkám si, že je to tak dobře. :) Inka, ta si zvykla hodně rychle. Dokonce bych řekla, že snad ani moc nesmutnila. Je pravda, že je od té doby umazlenější a klidnější, venku víc poslouchá a víc se mě drží, sama nabízí chování, aby se nějak zavděčila. Ta změna asi prospěla všem... A mě konečně už tři týdny nebolela záda... Zázrak! Taky si uvědomuju, že s jedním psem je najednou všechno jednodušší. Už nemusím chodit dvakrát, když někam jedem, poberu všechno naráz. Nemám doma tolik bordelu. Venku jsou ty procházky přece jen mnohem víc v pohodě. Ale... stejně mi chybí. :)

9.-11.5.2014 se konal seminář s autorkou knížky Jak trénovat nemožného psa Jane Killion v Praze, kam jsme vyrazily s tetou Nikolou. Nebudu se moc rozepisovat. Závěrem snad můžu jen říct, že už nebudu utrácet peníze za semináře, kde se dozvím, jak naklikat psa a co to je pozitivní podmiňování... Celá akce mě velmi zklamala, a tak jsme v sobotu vyrazily domů dřív a v neděli jsme pro jistotu celou akci pořádně zazdily a radši jsme vyrazily ven potrénovat s holkama obedience. Sice nás zastihl déšť, ale i tak moc tetě děkujeme za pomoc, vypadá to, že se na ty OBZ fakt konečně dokopeme! Inka cvičila moc hezky, až na občasné chybky chvilkama i překvapovala, akorát aportek zazdila, protože jsme ho nedělaly strašně dlouho, takže to musíme ještě dotrénovat. Ale myslím, že ještě pár pořádných tréninků a fakt to dáme...

No, přátelé, a to je vlastně všechno. :))) Tady máte návod, jak do jednoho románu nacpat bezmála půl roku. :D V létě bude akcí víc, kalendář už máme pořádně zaplněný, takže předpokládám, že nějaká ta aktuálka přijde poměrně brzy, na naše poměry možná až nezvykle brzy. :) A doufám, že pro vás budu mít samé dobré zprávy a že nás už nic zlého nepotká... Tak zase příště :)