Shrnutí roku 2015

A máme tu rok 2015. :) Asi nejtěžší rok v mém životě… Jak psychicky, tak fyzicky. Už na podzim moje práce nabrala nezvyklých obrátek, starám se o jedno obchodní centrum a to mělo na jaře otevřít. Takže v práci jsme s kolegy doslova trávili mládí, občas jsme vtipkovali, že si tam pořídíme spacák a přestěhujeme se tam. V polovině roku jsem se ještě pustila do velkého projektu, který, jak se později ukázalo, byl asi nad moje síly, ale tak zkusit se má všechno, ne? V každém případě jsem měla najednou dvě práce, makala jsem sedm dní v týdnu, od rána do noci. Dneska jsem ráda, že to období je za mnou, i když pořád pracuju hodně. Ale takhle jsem nemakala nikdy předtím a bohužel se to projevilo i na mém zdraví, soukromí a taky na Ince. Ta tím trpěla asi nejvíc a být jí, tak mě kousnu do zadku, abych se vzpamatovala. Chudák byla celé dny doma sama. Naštěstí jsme se mezitím přestěhovaly, bydlíme teď v baráčku se zahradou a Inka tak mohla aspoň být venku. Vím, ono to nestačí, ale v té situaci to bylo asi to nejlepší, co se nám mohlo přihodit. Vlastně si z toho roku nevybavuju nic kromě stěhování, práce a letního tábora, který jsem si nemohla nechat ujít…

V lednu a únoru jsme s Inkou ještě stihly nějaký ten trénink agi a obran, v únoru naše milovaná Žůženka oslavila páté narozeniny. V březnu jsme otevřeli obchodní centrum a pak už si toho moc nepamatuju. V dubnu uplynul rok, co jsme se museli rozloučit s nejlepší papulkou na světě, Cherrynkou. Pořád nám moc chybí a často si na ni vzpomeneme. Ten samý měsíc jsem sobě i Zloduškovi udělala velkou radost a vyrazila jsem si vyzkoušet kolobku Doxtor ke Karolině a Šimonovi Ciprovým do Horního Bezděkova. Zajezdili jsme si parádně, domů jsme se s Inkou vracely obalené bahnem, ale totálně nadšené. A taky s novou bílou kráskou v kufru. Parádní Velikonoce! :) Pořízení koloběžky byl dlouho můj sen a pořád si jí užíváme. Je to fajn způsob, jak vyklepat faldíky a unavit ausíka. Navíc se z ní přece jen vystupuje líp než z kola. Najezdila s námi už pár kilometrů, v létě jsme ji měly s sebou na táboře a ještě dnes jsem z ní nadšená. Vytáhnu ji vždycky, když se mi nechce běhat nebo když potřebuju večer vyvenčit a nemám dvě hodiny času na procházku. Pak stačí půl hodiny a vracíme se domů řádně provětrané. Inka ji miluje, je to pořádný tahoun a neskutečně si to užívá, když maká, tak se vší parádou, neřeší psy, děti, lidi, jen zvěř ji pořád zajímá, ale naštěstí jsem to vždycky uřvala. :D Miluju ten její výraz, když běží naplno a když pak doma spokojeně oddechuje s úsměvem od ucha k uchu. :)

V květnu nastalo velké stěhování a my jsme konečně v baráčku se zahradou, kde se nemusíme s nikým o nic dělit. Sousedi jsou fajn, majitel taky, mám to odtud kousek do práce, k rodičům, do Prahy i k oblíbeným tetám. Dvě stě metrů od baráku nám začíná fajn 3,5 km procházka s rybníkem a za barákem máme pole a velké množství polních a lesních cest, kam chodíme na procházky, běhat, na kolo i kolobku. Máme to tady moc rády a až se odtud budeme stěhovat, bude mi to tu neskutečně chybět a myslím, že Ince taky. Na konci května k nám do smečky přibyly dvě ovečky, tedy spíš dva beránci, Nany a Bubla. Majitel si je pořídil jako sekačky zahrady. Byli to mazlové a rychle mi přirostli k srdci. Už ne tolik sousedům, kterým chodili ochutnávat keře a záhonky. Bohužel majitel nedomyslel zabezpečení plotu a ti dva rychle přišli na to, jak se dostat ven. Mně to přišlo vtipné, sousedům už méně. :) Pravidelně jsem o půlnoci při příchodu z práce nacházela za brankou ceduli s nápisem „Ovečky jsou u nás na zahradě, prosím nepouštějte je ven“. A tak moje nadšení netrvalo věčně a ovečky šly pryč. Dodnes mě to mrzí, bohužel rozhodnutí majitele neovlivním. Nikdy ale nezapomenu, jak jsem ve svém Touránku vezla chlapa a dvě ovce a pak ho týden musela větrat od toho smradu. :D

Květen až polovinu srpna jsem propracovala, takže žádný trénink, žádné agi, žádné frisbo. Až v srpnu jsme vyrazily na náš oblíbený Easy Camp – psí tábor pod vedením Evičky s Aničkou a bylo to parádní! Ten týden utekl jako voda, ale stál za to! Tentokrát nám počasí vysloveně přálo. Byla tropická vedra, a tak jsme trénovali brzo ráno a později večer, aby se nám hafani neuvařili. Ve volném čase jsme chodili k vodě nebo vyráželi na kolo a kolobku. S Klárou, Honzou a Suri jsme si pronajali karavan, který nám byl trochu malý, ale měl svoje kouzlo a každodenní večerní grilování nebo posezení s přáteli byly bez chybičky. Inka se v agility i poslušnosti neskutečně zlepšila, někteří ji po roce nepoznávali. Jsem na tu kouli chlupatou fakt pyšná!

Další týdny byly opět ve znamení práce. V září a říjnu jsme vyrazily jen na pár procházek a absolvovaly jeden seminář pod vedením Veroniky Gesierichové. Dogfitness jsem si chtěla vyzkoušet už dlouho a s Verčou nemělo chybu! Odcházely jsme nadšené a o pár dní později už jsme měly doma gymnastický míč, na kterém si sem tam zacvičíme. Na začátku léta 2015 nás čeká seminář pro pokročilé.

V listopadu jsme byly po skoro roce na ovečkách a podle toho to taky vypadalo. Inka opět jako utržená ze řetězu, neslyší, nevnímá. V tu dobu jsem vážně uvažovala, že pasení pověsíme na hřebík a budeme se raději věnovat něčemu, co nám jde oběma a nestojí mě tolik nervů. Člověk ale míní a život mění. Samozřejmě že paseme dál. :) V tu dobu také napadl první sníh a co čert nechtěl, potkala jsem jednoho blba na cestě do práce a ten mi zrušil auto. Ne nadarmo se říká, že nejhorší srážka je s blbcem.

Co se týká frisbee, obran a poslušnosti, tak za rok 2015 jsme byly jen na pár trénincích, které by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Nejely jsme bohužel na jediný závod ve frisbu, což mě dneska hrozně mrzí. V prosinci absolvovala Růženka operaci análních žlázek, které ji trápily hodně dlouho. Hojení neprobíhalo moc dobře a Žůža si musela dost vytrpět. V době, kdy tenhle článek píšu, je tři měsíce po operaci a konečně je na tom líp.

V prosinci nás taky navždy opustil náš milovaný králík Rokouš, kterého jsem si pořídila v dobách, kdy jsem žila v Belgii, takže to byl čistokrevný belgický šlechtic. :) Už si přesně nepamatuju, v jakém roce jsem si ho pořizovala, ale bylo mu určitě kolem 12 let, úctyhodný věk na malého ušáka! Rokouš poslední měsíce svého života strávil u mojí sestry společně s morčátky a umřel na stáří. A protože nám po něm bylo prázdno, vyrazily jsme do místní Stodoly porozhlédnout se, jestli nemají nějaká miminka. Bylo pár dní před Štědrým dnem a my jsme si nadělily hned dvojitý vánoční dáreček. To si totiž tak vyjedete se sestrou pro králíka a domů jedete se dvěma. :D Protože jsem ale doma neměla všechno vybavení, mimísek putoval k sestře, zatímco já nakupovala jako zběsilá. A tak k nám do smečky přibyl malý roztomilý sedmitýdenní ušáček Čenda. Čenda byl dlouho maličkatý a vážil jen 480 g. Je neskutečně roztomilý a od prvního dne miluje Inku. Jakmile se přiblíží ke kleci, Čenda přihopsá a dává jí přes mříže pusinky. Inka se ze začátku na Čendu vůbec netvářila a vypadalo to, že by si ho naservírovala na stříbrném podnose. Po pár dnech se ale situace obrátila a Inka dneska polehává u klece a olizuje Čendovi uši, ten jí na oplátku tahá za chlupy a dělá před ní přemety. Zatím jsem neměla odvahu ty dva pustit na volno, ale i to je v plánu, protože Inka mu už strká hlavu do klece a zajímá se spíš o jeho misku než o něj samotného. Budu ji muset víc hlídat, protože asi týden zpátky mu vyžrala podstatnou porci přímo ze zásobníku, stává se z ní býložravec. :D

No a to je vlastně všechno! Byl to hodně náročný rok, plný zkušeností a ponaučení. Upřímně jsem ale ráda, že je to všechno za námi a my se zase můžeme víc věnovat samy sobě. :)