Poslouchat se musí

Když bylo Růžence 7 měsíců, rozhodla jsem se, že takhle to dál nepůjde. Ne že by Růženka byla nějak neposlušná, ale společně s Bubu vytvářely sice nerozlučnou, leč taky pěkně neposlušnou dvojku.

Jejich projevy žárlivosti a tvrdohlavosti mě občas přiváděly do bodu varu. Mámu taky. Viděla jsem jí to na očích. A tak jsem se jala prohledávat internet. Po marném hledání hodin, které by mi vyhovovaly, jsem našla spásu v podobě Psí školky Elsa. Neváhala jsem ani na vteřinu a 11.9.2010 jsme pádily na naši první lekci.

Poslouchat se musí

Teď malá odbočka, proč jsem se rozhodla s Růženkou jít na cvičák. Zaprvé jsem chtěla mít (snad jako každý) poslušného psa. Každý den jsem potkávala lidi a jejich psy a pozastavovala se nad jejich neposlušností. Tedy tou psí. Tu lidskou nechám stranou... :) Taky jsem si začínala víc všímat toho, jak jsme zanedbali výchovu naší Bubu. Není zlá, ale má svou buldočí povahu. Je děsně tvrdohlavá. Od malička ji náš táta učil hru na honěnou a bylo to znát. Naše neustálé výhrady nepadaly na úrodnou půdu. Výsledkem bylo, že Bubu si s námi cvičila, jak se jí zamanulo. Když něco ukradla, věděli jsme, že je konec. Byla schopná se s námi honit hodiny a hodiny po zahradě, aniž by dotyčný ukořistěný předmět pustila z huby. Co vám budu povídat, předmět skončil často v koši a naše nervy v kýbli. Když jsem se začala zajímat o výcvik psa hlouběji, až pozdě jsem si uvědomila, že jsme dělali všechno špatně. Nevědomky jsme v Bubu její touhu po honičce ještě upevňovali. Vrcholem bylo, když tátovi utekla na chatě a nenechala se chytit celou hodinu. Ten to nakonec vzdal a vzteky odjel z chaty bez Bubu, aby se uklidnil. :) Dneska už mi to přijde docela vtipný, ale tenkrát to tak nebylo. Po částečném výcviku (protože ten není u buldoka nikdy úplný) jsme dnes už schopni z ní ukradený předmět dostat po pár minutách, i když ne vždycky. Její hra na schovávanou v ní dodnes vyvolává pocit bezmezného štěstí a opojení. :) Bubu se taky postupem času hodně zklidnila, částečně to taky zavinila její chronická borelioza. Nebo kdo ví. Každopádně je mnohem poslušnější než dřív, a to je to hlavní!

Cvičák

První den na cvičáku byl super!!! Naše cvičitelka Jolana si s námi popovídala, naučila mě, jak Růženku učit oční kontakt, vysvětlila mi povely sedni (ten už jsme uměly), přivolání (to jsme taky zvládly na jedničku), lehni (s tím bojujeme dodnes) a ve zkratce nám ukázala, jak se vystavuje. Taky jsme si vyzkoušely chůzi u nohy, jak jinak než na jedničku. No a pak jsme spolu chodily po nezvyklém terénu (PET lahve, guma) a Růženka se dokonce naučila probíhat tunelem! Tohle byla asi ta nejvtipnější část. Přála bych vám vidět buldoka, jak probíhá tunel. :D Doma jsme se pak smáli, že mnoho nechybělo a tunel mohl být navždy ucpaný. :D

My vám to všem natřeme!

Ten den jsem si taky umanula, že na cvičák budeme chodit pravidelně. Nejen proto, že se Růženka ukázala jako perfektně spolupracující pes, ale i proto, abych dokázala ostatním, že i buldok je schopný poslouchat. Vysvětlím. Stále častěji se setkávám s lidmi, kteří si myslí, že buldok je hlupák, který poslouchat nikdy nebude. Když nás viděli přicházet na cvičák, nemohla jsem si nevšimnout jejich posměšného výrazu v očích. Buldok a výcvik? Ha ha. Tohle nikdy fungovat nemůže! Kam se žene s tím tlusťochem?

Jolana byla skvělá. Přijala nás jako právoplatné členy a vůbec se nepozastavovala nad tím, kdo jsme. Je moc fajn a od začátku nás bere jako sobě rovné, a takových cvičitelů je opravdu málo! Na jiných cvičištích se běžně setkáte s nepochopením. Kdo nemá NO nebo BOC, je blbec. S tím musím ovšem výhradně nesouhlasit! Růženka je příkladem jako z učebnice! A já se rozhodla, že to všem natřeme. Že jim ukážeme, že nejsme žádný blbci a že i buldok může být vychovaný pes.

Až do vánoc 2010 jsme chodily na cvičák pravidelně, nevynechaly jsme jedinou hodinu kromě dvou týdnů, kdy měla Růženka ošklivé zranění páteře a já už myslela na nejhorší. Naštěstí to ale dobře dopadlo, Růženka se obešla bez operace, a tak nám nic nebránilo v dalším výcviku. Jen jsem musela dávat pozor, aby ji nikdo zase neporanil. Růženka dělala obrovské pokroky, ostatní se nestačili divit. Troufám si říct, že z nás Jolana měla velkou radost. :) Jen jsme trochu bojovaly s tím, že Růženka přesně vyhmátla, kdy jsme na cvičáku a kdy ne. Tam poslouchala jako hodinky. Doma taky. Venku už to bylo horší. Ale nevzdaly jsme to. Trénovaly jsme poctivě každý den, ne moc dlouho. Většinou stačilo pět až deset minut a úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Byla jsem na to moje zlato chlupatý opravdu pyšná! :)

A jaký je stav dnes? Zastihla nás puberta. :) Stav, který jsem doufala, že nás mine. Neminul. Zasáhl nás jako blesk z čistého nebe. A my zase bojujeme. Často cvičíme a opakujeme. Musíme všechno dělat znovu, od začátku. Růženka se prostě rozhodla, že bojkotuje veškeré moje snahy ji něco naučit. :) Je neposlušná, splašená, na Bubáka si dovoluje víc než kdy jindy a vůbec je celkově na mě pěkně hubatá. :D Snažím se mít trpělivost. Obrovskou trpělivost! Někdy vypěním. Někdy to vzdávám. Vždycky ale v sobě najdu další jiskřičku energie, abych pokračovala dál. Aby toho nebylo málo, Růženku zastihly poměrně závažné zdravotní problémy. I proto jsem výcvik v Žižicích musela přerušit, abych nezhoršila Růženky už takhle bídný stav. Po jedné operaci a s výhledem další nějaké pokračování na cvičáku ani nevidím. A tak zatím trénujeme doma a na procházkách, ale nějak se nám poslední dobou nedaří. Holt puberta je puberta. :) V poslední době jsem se dala na klikr trénink, tak doufám, že by mohl Růžence pomoci. Ona je moc šikovná, ale jakmile v mé ruce nebo kapse nečuchá piškot, s posloucháním je konec. :)